Flexografický tisk, původně známý jako anilinový tisk, nebyl vyvinut kvůli toxickým inkoustům, které používal. Od té doby se inkoustová továrna oficiálně přejmenovala na flexotisk s použitím uznávaných a přijatelných pigmentů. Na rozdíl od jiných tiskových metod, které jsou schopny tisknout jemné vzory, je primitivní flexotisk často definován jako synonymum pro nekvalitní tisk.
Po polovině sedmdesátých let, díky pokroku v materiálovém průmyslu, zejména nástupu desek z polymerové pryskyřice a cermetových aniloxových válců, udělal vývoj flexotisku kvalitativní skok. Text a obrázky na originálním rukopisu jsou počítačově převedeny do filmů, takže flexotiskem lze docílit detailnějšího textu a čar a dokonce i tisk grafických návrhů pomocí bodové reprodukce. Krabice z vlnité lepenky se v té době vyráběly hlavně z desek o tloušťce 6,34 mm a reprodukovatelnost bodů byla hlavně 65 ppi nebo méně a většina z nich se používala pro jednobarevné body. Kromě toho se zlepšují nejen krabice z vlnité lepenky, ale také papírové tašky, etikety, filmový tisk a další obory. Společným vývojem tiskových zařízení, inkoustů, desek a dalších výrobců je možné dosáhnout barevného tisku s vysokým rozlišením 175 lpi pomocí desky o tloušťce 1,14 mm.
V polovině{0}} let, s pokrokem v technologii laserového gravírování, převzaly společnosti BARCO (nyní ESKO) a DuPont vedoucí postavení ve společném vývoji laserového gravírovacího flexoplatu, ve srovnání s tradiční flexografickou deskou, která používala fólie, laserové gravírovací flexotiskové plechovky dosáhnout jemných bodů a textu s jemnými čarami, kterých tradiční flexografický tisk nemůže dosáhnout, a zároveň je barevný rozsah tisku širší, takže flexografický tisk může být také srovnatelný s ofsetovým tiskem / metodami hlubotisku, jako je barevný tisk s vysokým rozlišením .